Příběh Hany: Život ve zlaté kleci mně štěstí nepřinesl

Vyrůstala jsem jako jedináček rodičům, kteří byli oba dobře situovaní a měli prestižní pozice. Otec pracoval jako primář v nemocnici, matka byla váženou soudkyní. Tato místa byla velmi dobře finančně hodnocená, proto jsem nikdy ve svém dětství nezažila nedostatek. Bydleli jsme v honosné vile v jedné z nejlepších čtvrtí ve městě, rodiče mně pořídili, cokoliv jsem si přála. Snad se tak snažili vykompenzovat to, že na mě měli velice málo času a v době, kdy jsem byla malá a starala se o mě chůva, jsem často už spala, když se konečně vrátili domů.

Byla jsem na život v luxusu zvyklá a brala jej jako samozřejmost. Do studií se mně moc nechtělo, ale dokončila jsem alespoň soukromou anglickou střední školu. S jazyky jsem problém neměla, protože chůva, které se o mně v dětství starala, se mnou mluvila pouze anglicky nebo španělsky. Není tak ani divu, že mým nastávajícím mužem byl mladý ambiciózní právník. Po velkolepé svatbě jsme se přestěhovali do domu, který jsme si nechali navrhnout od jednoho známého architekta. Zatímco můj muž trávil celé dny v práci, já byla v domácnosti. Ale moc práce jsem tam neměla, protože manžel platil paní na úklid a dvakrát týdně k nám docházel i zahradník, aby pečoval o rozlehlý pozemek.

Měla jsem všechno, velký moderní dům, pohledného bohatého muže, šatník plný značkové módy. Přesto se mně zdály dny prázdné, především jsem se neskutečně nudila. Kamarádky pracovaly a na kafíčka neměly tolik času, co já. Doma bylo pořád naklizeno, takže tam nebylo co dělat. A kromě tenisu jsem neměla žádný koníček. Dny jsem tak trávila po obchodech, v kadeřnictví či kosmetických salónek, ale ještě častěji doma prostým koukáním do zdí.

Když se mně jedna kamarádka svěřila, že jde ke kartářce, protože řeší nějaké partnerské neshody, vůbec jsem neváhala a přidala se k ní. Brala jsem to jako legraci a zpestření dlouhého dne. Výklad mně však přinesl rozčarování. Můj život je prý prázdný a bez lásky. Opravdová láska na mě však čeká, je ale na mně udělat první krok. Nechápala jsem to, vždyť mám všechno, co chci, nic mně nechybí. S kamarádkou jsme to probíraly v nedaleké kavárně. Ona se mě však najednou zeptala, jestli svého muže miluji. Zarazila jsem se, takto jsem nad tím vlastně nikdy nepřemýšlela. Cením si úspěchů a bohatství manžela, ale láska? Jak vlastně láska vypadá? Náhle jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, jaké to je být zamilovaná. S manželem jsem byla z čistě racionálních důvodů, měla jsem se s ním jako v bavlnce a víc jsem neřešila. Chci ale bydlet po zbytek života v našem obrovském domě a užírat se nudou? Děti muž nechtěl, prý by nesnesl dětský křik. Já to brala jako fakt. Teď se mně ale v hlavě točilo na milion otázek. Opravdu chci zůstat bezdětná? Nikdy nepracovat a trávit volno v obchodních střediscích nebo ve zkrášlujících salónech, abych dobře reprezentovala muže na večírcích smetánky?

Tím dnem se můj život změnil. Doma jsem měla spoustu času přemýšlet. Během pár dnů jsem dospěla k zásadnímu rozhodnutí. Domluvila jsem se kamarádkou, která na tom jako jediná nebyla finančně nijak extra, že k ní na pár dní půjdu bydlet. Chtěla jsem si totiž zkusit, jaké je to žít „obyčejný“ život. Zní to možná divně, ale já to totiž vážně nevěděla. Dopoledne jsem jí chodila vypomáhat do kanceláře, odpoledne jsme pak spolu uvařily. Když bylo hezky, tak jsme si vyšly na procházku nebo vyjely na kolech někam na výlet. Byl to zcela všední život, ale já si uvědomila, že se mně hrozně líbí. Poprvé jsem měla pocit, že skutečně žiji. Ale to nebylo všechno, o víkendu při opékání špekáčků, kterého se zúčastnilo také několik přátel kamarádky, jsem se zamilovala. Byla to láska na první pohled. A najednou mně vůbec nevadilo, že dotyčný není žádný princ, ale obyčejný klempíř. Tehdy jsem se rozhodla, že k manželovi se už nevrátím. Rozvod byl rychlý a já mu přenechala vše včetně mého narvaného šatníku. S mým novým partnerem, Radkem, totiž žádné luxusní minišaty nepotřebuji, nejradši obujeme pohorky a vyrážíme někam do hor. I když teď na sebe musím dávat pozor, pod srdcem totiž nosím našeho synka.